Posts Tagged ‘Bílá Hora’

Bitva na Bílé Hoře

root Posted in Historie,Tags: ,
0

Praha 17. září 2011

Trocha historie nikoho nezabije

Na Bílé Hoře
sedláček oře.
Má hezkou dceru,
dej mi ji Bože!
(lidová píseň)

17. září 2011 na Bílé Hoře u pražské obory s letohrádkem Hvězda žádný drnohryz nemakal. Na tamní zatravněné pláni se toho dne odehrála již tradiční rekonstrukce známé bitvy z počátku Třicetileté války (1618 – 1648), v níž si rakouský císař Ferdinand II. Habsburský s podporou vojsk Katolické ligy vyřídil účty s revoltujícími českými stavy. Bitva, ke které došlo 8. listopadu 1620, měla za bezprostřední následek neslavný útěk stavy zvoleného českého krále Fridricha Falckého, zvaného Zimní král (kvůli krátké době vlády). Sotva byl zpraven o výsledku střetnutí, kvapně opustil Prahu a ponechal své poddané na holičkách.

slavný letohrádek Hvězda leží v rozsáhlé oboře, obehnané pevnou zdí

Rozhodující střetnutí následovalo po dlouhé době vzájemného měření sil, v němž mělo české stavovské vojsko zpočátku početní převahu, získanou však za cenu svolávání zemské hotovosti. Každý kraj byl v takovém případě povinen postavit určitý počet pěších i jízdních bojovníků. Vojenská kvalita takových útvarů byla pochopitelně nižší, než u námezdních žoldnéřů, pro které zůstávala služba ve zbrani často celoživotním řemeslem.

Vojsko stavů dokonce ohrožovalo i samotnou Vídeň, postupně se však síly nejen vyrovnaly, ale Ferdinand II. (hlavně díky veliké španělské pomoci) začínal mít navrch. Přitom nešlo jen o samotné množství a stupeň vycvičenosti mužů, přinejmenším stejně důležitou roli hrály peníze. Vojsko v poli jich spotřebovalo obrovská kvanta a rozhodující pro jeho morálku bylo pravidelné vyplácení žoldu. Voják, který po dlouhé měsíce nedostával sjednaný plat, se místo ochoty bojovat s protivníkem stával postrachem širého okolí. Právě zde ležela Achillova pata českých stavů – kvůli nechuti pořádně se plácnout přes vlastní kapsu či skutečné nemožnosti sehnat dostatečné prostředky byla jejich armáda ve velmi špatném stavu. Bouřily se celé pluky a i když občas nějaké peníze dostaly, stačilo to sotva na krátké uklidnění, neboť k zapravení starých dluhů ani zdaleka nedošlo. Za takové situace dorazila stavovská armáda na počátku listopadu 1620 k Praze. Stalo se tak na poslední chvíli jen krátce před příchodem protivníka. Malý náskok ale postačil k zaujetí nejvýhodnější pozice na vyhlédnutém bojišti a realizaci nepříliš důkladných opevňovacích prací. Mrzutí válečníci se s nechutí chystali na nastávající boj.

Předehra

Podobně nevalná nálada panovala i ve stanovém táboře našeho Krvavého regimentu téměř o čtyři sta let později. Příčinou však nebyl zadržovaný žold, nýbrž nevítaný fakt, že místo na tradiční císařské straně bude muset hájit zájmy českých stavů (zřejmě z organizačních důvodů, aby poměr sil na bojišti alespoň přibližně odpovídal historické skutečnosti).

Žoldnéř je sice placen za to, aby bojoval proti každému, na koho nadřízený ukáže, ale tady to znamenalo radikální obrat na poslední chvíli. Stanout po boku mužů, s nimiž již vícekrát bojoval na život a na smrt, a začít pobíjet své včerejší kolegy! Někomu to snad bylo jedno, ostatní však neprojevovali vůbec žádné známky nadšení. Na tyto pocity se rozhodl vsadit bývalý vrchní velitel mušketýrů. Využil proto poklidné atmosféry ve stanovém táboře k „přátelské“ návštěvě.

Umně rozdmychával obecnou nespokojenost a potom vyrukoval s nehorázným návrhem, aby během bitvy celý pluk přešel k císařským! Přepočítal se však – nad tak hrozným porušením vojenské cti se muselo udělat zle každému z přítomných. Je omluvitelné, když žoldnéř bojuje podle toho, jak ho platí. V případě stavovských oddílů tedy mizerně. Něco jiného je však zrada, která by zhanobila pluk, dosud braný za spolehlivý!!! Pokušiteli se tak nechtěně podařilo zpevnit poněkud kolísající morálku a vojáci se záhy poté disciplinovaně odebrali k bojovému výcviku.

Bylo třeba procvičit součinnost se skupinou rondašírů, kteří měli krýt střelce v době, potřebné k nabíjení mušket. To bývalo úkolem pikenýrů (kopiníků), jejichž dlouhá kopí tvořila poměrně spolehlivou obranu zvláště proti přímému útoku nepřátelské jízdy. Málokdo byl ochoten vrhnout se s koněm na hroty několika řad šestimetrových pík, nastavených proti němu a spodním koncem zabodnutých do země. Tohle však u rondašírů neplatilo. Jejich meče, případně krátké píky byly určeny proti jednotlivým kavaleristům, kterým takřka sebevražedné počínání vyšlo a oni vnikli do semknuté sestavy pěšáků. V pluku jich bývalo pouze okolo pěti procent, nyní však měli ve větším počtu zaujmout nejohroženější posty. Na podivný experiment se přijel mrknout i vrchní velitel.

Nutno říci, že takto pojatá obrana mušketýrů byla mnohem slabší, neudržela totiž protivníka v uctivé vzdálenosti a sotva byla schopna zastavit odhodlanější nájezd. Za takových okolností přišla víc než vhod nejčerstvější novinka ve výstroji střelců, nahrazující běžný široký klobouk – důkladná přilba, chránící temeno hlavy, týl, nos i uši. Říkalo se jí pappenheimka a u zasloužilé bojovnice na snímku šlo nejen o účinnou ochranu proti sekům mečem nebo šavlí vedeným shora, ale navíc i módní záležitost. Vypulírovaná a zdobená helma jí skutečně slušela!

Do nastávající bitvy se chystali také četní kanonýři, jejichž zbraně vzbuzovaly oprávněnou úctu nejen u diváků. Příslušníci policie jenom zírali, co je možné mít doma schováno ve stodole! Téměř rovný, suchý a pevný terén přitom poskytoval vítanou možnost přesunovat dělostřelectvo podle momentální potřeby.

O posilnění i zábavu spousty přihlížejících se zatím starali různí trhovci, kejklíři, chovatelé plazů a sokolníci. Poučení a názorné ukázky dobových zbraní si vzali na starost Plzeňští střelci.

Nad hlavou jim přitom hrdě vlál prapor s vyobrazením chrtice, symbolizující věrnost – původní znak města Plzně. V pozadí jsou vidět stavovská polní opevnění zhotovená z prken, pytlů s pískem a prázdných proutěných košů, normálně plněných vykopanou zeminou. Jasně z toho vyplývalo, že majitel pozemku nepovolil rozrušit plochu rytím příkopů a vršením zemních valů.

Doba plánovaného utkání se neúprosně blížila. V táboře zavládl obvyklý ruch a spěch. Jako vždy bylo na poslední chvíli nutné vydat řadu důležitých pokynů a zařídit spoustu maličkostí, na které kdosi zapomněl, nebo se na ně prostě vyflákl. Elitní Krvavý pluk je však sestaven ze zkušených válečníků, kteří se místo zběsilého chvatu odešli vyfotit, aby měli památku na kolegy, kteří možná brzy padnou.

Snímky zblízka musel udělat uniformovaný bojovník, neboť pitomým civilistům nemohl být povolen přístup na plochu s nenápadně rozmístěnou pyrotechnikou. Zákaz bohužel platil i pro oficiálního dokumentaristu regimentu, který se proto pokoušel fotit na vzdálenost hodně přes 100 metrů z tribuny pro diváky. Po celou dobu bitvy potom neměl podmínky k pořizování snímků o mnoho lepší. Kupodivu to však dopadlo o trochu lépe, než se dalo čekat.

Nástup

Brzy nato si plochu bojiště ještě jednou pečlivě prohlédl vrchní velitel stavovských vojsk kníže Kristián z Anhaltu v doprovodu své tělesné stráže.

Pak již následoval nástup do bojových postavení. Krvavý regiment i s přidělenými rondašíry se musel na správnou stranu přesunout podél kamenné zdi obory. I při velkém oříznutí snímku je dobře patrná šířka pláně.

Pro jistotu bylo mušketýrům znovu zdůrazněno, kdože jest dnešním nepřítelem a kterým směrem  tedy dlužno stříleti.

Ihned byly rovněž určeny hlídky, jejichž úkolem se stalo pozorování předpolí a střežení nástupu vojsk proti průzkumu protivníka. Velitel osobně zkontroloval připravenost k boji, zejména hořící lunty (doutnáky), nutné k odpalování mušket s doutnákovými zámky.

Armáda českých stavů nepospíchala a šikování do souvislé linie trvalo velmi dlouho. Možná právě to přesvědčilo Anhalta, aby vyčkal na místě a neudeřil na protivníka, obtížně překračujícího potok v údolí. Šance k drtivému vítězství tak zůstala nevyužita.

Hlídkující mušketýři mezitím stačili vypálit několik ran po příliš zvědavých císařských jezdcích. Těm se nechtělo zbytečně riskovat. Spokojili se rychlým průjezdem a raději hbitě zmizeli mimo dostřel. Zjistit, že se protivník chystá k boji v předem připraveném postavení, by ostatně zvládla i poloslepá babka kořenářka. S příchodem prvních pluků bylo možné patrolu stáhnout.

Prakticky současně dorazila pochybná posila – zbytky jednoho z útvarů, které v okolí Rakovníka zdržovaly postup nepřátel. Neuspořádaný houf vysílených a zbědovaných vojáků určitě otřásl už tak dost mizernou morálkou armády, zvláště méně otrlými příslušníky zemské hotovosti.

Hned za nimi se na protilehlé straně pláně začaly z cárů mlhy vynořovat části císařské armády, které velel generál Karel Buquoy, a oddíly vojsk Katolické ligy pod ctižádostivým bavorským vévodou Maxmiliánem. Nebýt jeho iniciativy, k bitvě zřejmě kvůli pokročilé roční době už ani nedošlo a soupeři se starali hlavně o zřízení pohodlných zimních kvartýrů. V období, nevhodném pro vojenská tažení a boje většího rozsahu, se válka jednoduše odkládala na teplejší jarní počasí.

Krvavý regiment zatím s profesionálním klidem stanul poblíž pravého křídla sestavy mezi oběma dělostřeleckými redutami a  chystal se k boji. Jako obvykle příliš daleko pro fotografa…

Průběh bitvy

Bojiště bylo ozvučeno a komentování se ujal herec Václav Vydra s odborným poradcem po boku.

Před čtyřmi stoletími byly síly soupeřů přibližně vyrovnané. Spojené armády císařských a ligistů čítaly okolo 26 – 28.000 mužů, čeští stavové měli k dispozici asi 20 – 21.000 vojáků, kteří ovšem zaujímali výhodnější a opevněné postavení na kopci, čemuž dnešní téměř rovná louka příliš neodpovídala. Rovněž měřítko ukázky bylo třeba přizpůsobit možnostem. Regiment s 20 až 40 bojovníky by byl tehdy k smíchu, počet mužů odpovídal nejvýše setnině po morové epidemii. Nicméně k získání poměrně dobré představy nynějších zhruba 700 válečníků stačilo, velké a prakticky neodstranitelné zkreslení znamenal jen nepatrný podíl jezdectva.

K žádnému vyjednávání před bojem nedošlo, situace byla jasná. Nemělo proto smysl rokovat a bitva začala ihned poté, co se obě armády patřičně sešikovaly. Jak bylo zvykem, první vypálili kanonýři. Císařští měli i v tomto směru mírnou převahu a neváhali ji naplno využít. Pyrotechnické efekty jejich tvůrci zbytečně nepřeháněli, exploze proto celkem věrně simulovaly výbuchy dělostřeleckých granátů.

Stavovská děla neprodleně odpověděla. Kanonádu doplňovaly i salvy z mušket, přestože na poměrně velkou vzdálenost nemohly mít větší účinek.

Krvavý regiment si počínal jako výkonný a dobře promazaný stroj. Ač to ještě nebylo zapotřebí, protože nepřítel nedotíral zblízka, po salvě vždy prostoupili řadami mušketýrů rondašíři. Zaštítili své kolegy po dobu nabíjení, kdy byli téměř bezbranní.

Střelcům to díky dobrému výcviku i kázni netrvalo tak dlouho jako jiným a s nabitými mušketami znovu zaujali palebné postavení. Stejný postup se potom opakoval stále dokola.

Průběh střetnutí historickou skutečnost moc nepřipomínal, neboť stavovské vojsko se do válčení pustilo se skutečnou vervou. Boj se převaloval sem i tam, poměrně brzy však bylo znát, že pravá křídla obou soupeřů převyšují své protějšky. Stavovští, postupující podél zdi obory, neúnavně dotírali na nepřítele. Na fotografii je názorně vidět obtížné ovládání píky, držené až na spodním konci – ratiště s ocelovým hrotem tvoří mocnou páku a zbraň musí třímat silní chlapi.

Současně s křídelními útvary vyšli o něco vpřed i naši mušketýři, aby útočícím kryli bok.

Na opačné straně, poblíž tribun pro diváky, šli na zteč španělští kopiníci císařské armády.

O dobré morálce císařských svědčí tento snímek. Opozdilec, pravděpodobně trápený střevními potížemi, kvapí posílit své druhy a neváhá nasadit vlastní krk.

Španělská pěchota byla v té době považována za jednu z nejlepších. Přesto se stavovští vojáci, na které narazila, nezalekli skvělé reputace protivníka. S bravurní odvahou se s šavlemi v rukou vrhli přímo mezi nastavené hroty. Jakmile se dostali pikenýrům na tělo, nebyla dlouhá kopí k ničemu. Španělům nezbylo, než sáhnout po kordech – a v nepořádku ustoupit.

Za nimi však stáli v záloze němečtí mušketýři, kteří protiútok odrazili hustou palbou.

Na bojišti se čas od času také objevovala kavalerie – zde jsou stavovští:

Na hezkém oři rajtoval i jeden z hlavních velitelů soupeře. Vzhledem k tomu, že se pohyboval převážně na pravém křídle, mělo by jít nejspíše o generála Buquoye.

Jízdních bojovníků neměl o mnoho více, občasné vzájemné srážky proto byly spíše zpestřením programu a připomínaly velmi opatrné divadelní souboje. Bylo až příliš patrné, že jde hlavně o to, aby se žádný z koní ani jezdců nezranil. Pěšáci se jich nicméně obávali. Možnost být poražen, pošlapán, nakopnut či kousnut poplašenou kobylou nikoho nelákala.

Vraťme se však ke Španělům. Vyrazili znovu, tentokrát s mušketýry v závěsu. Na houževnaté protivníky najela jízda, která je donutila srazit se do obranného kruhu, zvaného karé. Pak stačilo do natěsnaného houfu zabodnout dlouhá kopí a zbytky stavovských se daly na útěk.

Drtivá porážka levého křídla otevřela cestu úderu na střed, který po krátkém boji začal ustupovat také. Celá fronta se tak nakonec pootočila o nějakých šedesát stupňů.

Poslední naději ke zvratu situace zkusil vykřesat dosud prakticky nedotčený Krvavý regiment. Vypochodoval vlevo napříč bojištěm směrem k tribunám, zřejmě ve snaze uzavřít díru v sestavě.

K zacelení obrovské trhliny by však nestačily ani tři pluky, šlo spíš o gesto vzdoru. Postup skončil už přibližně ve středu bojiště, kde se regiment dostal do obklíčení. Ani v beznadějné situaci však nesložil zbraně a hrdinně odolával přesile.

Převaha kopí proti mnohem kratším mečům byla nesporná. Když pak pikenýrům ještě pomohl nájezd císařské jízdy, z celého pluku zbyla hrstka mužů, převážně lépe chráněných rondašírů.

I ti padli do posledního. Jejich odpor byl zlomen a louku pokryla těla odvážných reků.

Potom už střetnutí dlouho netrvalo. Obě dělostřelecké reduty se podařilo dobýt bez velkých nesnází a kdo ze stavovských mohl ustoupit či utéci, učinil to.

Ostatní byli zatlačeni ke zdi obory, kde se zoufale bránili soustředěnému náporu.

Teď už nešlo výsledek bitvy zvrátit. O závěrečnou tečku se postaral stavovský korouhevník, snažící se zachránit svěřenou zástavu, aby nepadla do rukou nepřátel. Stálo jej to život a cennou trofej vítězové stejně získali.

Jejich radostný jásot netrval příliš dlouho, všichni zúčastnění už měli téměř hodinového válčení dost. Zvláště zabitým a těžce zraněným připadalo ležení v nepohodlných pozicích nudné, začali se proto postupně zvedat.

Teprve nyní diváci zjistili, že skutečně mrtvý není nikdo. Všichni se byli schopni alespoň postavit na vlastní nohy, což při stupni bojového nadšení bylo až s podivem. Řadu přítomných dítek to očividně zklamalo. Jednotlivé oddíly se potom znovu zformovaly.

Následoval slavnostní pochod okolo uznale tleskajících tribun, vylepšený představováním útvarů s udáním míst, kde jsou posádkou. Při té příležitosti se ukázalo, že název Krvavý regiment je příliš neadresný a bylo by záhodno jej doplnit.

Slovo závěrem:

Kdyby s podobným nasazením kdysi bojovalo stavovské vojsko, mohly se dějiny ubírat jiným směrem.

Bez nadsázky lze tvrdit, že se celý podnik opravdu vydařil a diváci odcházeli spokojeni – co chtít víc?